Roh ulíce Dlouhé a Kvítkové, předpolí nových domů na Dlouhé ulici (Dům zeleniny a za ním Dům obuvi)
Oba domy postavilo JZD Slušovice. Dostalo se k prázdným pozemkům, na nichž zůstal stát jedině dům dr.Boháče, protože byl v zamýšlené uliční čáře. Jiné domy byly v takové sestavě, že zužovaly Dlouhou ulici, a když si vezmeme, že původně naproti byl dům obchodníka Turny vystrčený velmi do ulice (začínala jim Rašínova ulice směr náměstí), tak všem bylo jasné, že takto nemají perspektivu ani on ani východní strana Dlouhé. Boháčovo bylo asi architektonicky nejmodernější (od architekta Gahury), všichni doufali že zůstane dům uchován a bude se stavět od něho nahoru a dolů.
Území, které Čuba zastavěl bylo poněkud divoce získané. Mezi původně zbořené domy patřilo i Krajčovo s proslaveným řeznictvím a další domy s obchody. Tyto parcely, které původně komunisti znárodnili, sahaly až dozadu k Potokám. Majetek sebrali majitelům i proti jejich oficiálnímu vyjádření, že nic neprodají a nedají si vyplatiti byť nejmenší haléř. To, že si lidé nechali majetek bezmocně ukrást a ne si za něho nechat zaplatit (komunisti jakýsi haléř za metr rádi nabízeli), to bylo pro restituce podstatné. Bez vědomí majitelů, nechaly gottwaldovské úřady zřídit na jejich jména účet v bance a složily tam jakési drobné, jako platbu za znárodněný majetek. Původním majitelům pak ani důkaz o tom, že tento účet nenesl jejich podpis a že z něho nikdy nečerpali ani korunu, nestačil jako důvod k restituci. "Vám bylo zaplaceno, vy jste to tehdy prodali a restituční zákon nezná výjimku!" Po roce 1990 už nešlo nic vybojovat (podle rodiny Krajčovy). Protože navíc se tak stalo jen v Gottwaldově, bohužel s baťovskou důsledností. U nás se přece žádný úřední šlendrián neprovozoval že? Jediné město v Československu, kde by vadilo zapsat nového majitele pozemku bez doložení kupní smlouvy. Takže se to po Sametové revoluci bralo jako tak absurdní, že to nikdo neřešil, ani kdyby svědci dosvědčili, že to prodat rodina kategoricky odmítla. I když každému bylo jasné, jak nové parcely vznikly, tak ani nové stavebníky na konci 70. let nenapadlo, že by se mohli vyrovnat s původními majiteli a dostát tak obyčejné lidské slušnosti. Tak se prostě uvažovalo v socialismu. Nevyrovnal se Čuba, ale ani firma Baťa, která Dům obuvi po roce 1990 získala, nezaplatila nikomu nic. Sama to brala jako svou restituci za ztracenou obchodní síť.
Nejprve byl postaven Dům zeleniny, dnešní Obchodní banka, potom Dům obuvi. Stavělo se z železobetonu a skla, což byl materiál, ze kterého byl do té doby postaven jen Centroprojekt. Zdá se, že to nebylo uděláno ideálně, veškeré skla jsou již vyměněna, kdežto tak zvané boletické panely, které jsou na Centroprojektu, drží dodnes. Oba domy ale mají mozaiku, což je záslužné, to dnes se už moc na fasádách nevidí. Sice s novou barevností skel úplně neladí, ale možná za 40 let budou skla vyměněna zase za jiný odstín.
Jelikož se stavělo obdivuhodně rychle, je možné, že nový prostor nevznikl ani na základě promyšleného urbanistického plánu. Na rohu Dlouhé a Kvítkové byl pozemek urovnán a jednoduše vzniklo parkoviště. Protože plochy na parkování velmi chyběly (v podstatě se nebudovaly), použilo se parkoviště blízko Čubových domů a vyzvedlo na patro. Nakonec se ještě patrové parkoviště z pohledového betonu obestavělo úzkými patrovými obchodními domky (při stavbě budovy Zlatého jablka).
Celý blok Čubových domů doplňuje vzadu stojící napojený Dům potravin také stavěný JZD Slušovice. Opět neumístěný příliš šťastně. Velmi chybí rezidenční parkoviště výškového obytněho domu, tzv. „Čedoku“ za ním na ulici Potoky a dopravní zmatek vzadu na výjezdu z dvoupatrového parkoviště do křižovatky Kvítkové a Potoků zmírnil až kruhový objezd. Chodcům se situace ovšem zhoršila a přejít bezpečně Kvítkovou či přejít z Dlouhé ulice se bezbariérově podchodem prakticky nedá. Podchod byl pro tyto domy výhodou, ale stavba „Jabka“ na druhé straně ho poničila, třeba východ od Čuby na zastávku směr Otrokovice zmizel. Možnost je jedině se podchodem „vyhrabat“ až do půlky Rašínovy ulice a pak vrátit na Dlouhou a k zastávce. Kdo má těžkou tašku, láteří. Do rohu „Jabka“ ale je z podchodu věčně ucpaný malý výtah. Kdo si počká, ten se dočká.
První dva Čubovy domy byly postaveny velmi rychle a lidé obdivovali zejména kladení trávníku z předpěstovaných rolí, které se položily jako koberec. To jsme ve Zlíně viděli poprvé. Do trávníku byly zasazeny stromky – jeřabiny, kdežto lípa byla zkácena. To byla změna, původně na Dlouhé byly hlavně hlohy, pokud na ně bylo před domy místo. Tato zahradní úprava ale nevydržela dlouho, někdo se asi rozhodl zvětšit plochu pro průchody chodců. Takže se zase přehrnovala zemina, vykácely se jeřabiny a postavily obloukové zídky s lavičkami na sednutí, na ně však prší a sněží. Do těchto míst přichází mnoho lidí na zastávku, ale na tu asi projekt nemyslel (byl-li nějaký). Dodnes není k dispozici střecha, kapacita laviček je malá a ti, co se schovávají před deštěm u budovy Obchodní banky nebo Domu obuvi Baťa, musejí překonat dost metrů po kostkách dláždění i schodů a dávat pozor, aby neuklouzli. Staří většinou moknou, protože by to možná nestihli doběhnout k přijíždějícímu autobusu nebo trolejbusu. M.V.
Další zajímavosti k této lokalitě můžete najít zde: https://zlin.estranky.cz/clanky/novy-zlin/dlouha-ulice---obchodni-domy---historie-mista.html
Buďte první kdo přidá komentář