Klasické stavby suchého zdění
Zlín je součástí území, kde je podloží tvořeno tak zvaným Karpatským flyšem, kde se dají vykopat vhodné kameny ke stavbám. Takže chodíme po měkkém jílu, ale klidně si v něm můžeme vykopat polozpevněný jíl (tak zvaný kačinec), který se nám za pár dnů rozpadne na vzduchu na prach, ale také pevné pískovcové kameny. Celé Valašsko se snažilo (vedle dřevěných a zděných kotovicových chalup) stavět také z kamene, který se kladl pečlivě a přesně na sebe bez jakékoli malty. Nevím, jestli se nějak spáry také nevymazávaly i jílem, ale pamatuji se, že to byly hlavně kameny dovedně na sebe poskládané. Šlo o stavby, kde se nepočítalo s omítkou, třeba stodoly nebo i studny.
Zlínské zahrady končívaly stodolami, údajně byly u domů na Dlouhé ulici (po zlínsku „Dlúhéj ulici“). Starší generace znala poslední zachovanou, která stála na I. Lešetíně (roh se Santražinami – v 90. letech ji majitel přestavěl tak, že není k poznání, i když šlo o chráněný objekt). Lešetín byla už nová, „moderní čtvrť“, která získala asi své stavební pozemky na úkor konců zahrad. Obdobně se stavělo i na Sadové ulici. Dlouhé zahrady, tak, jak bývaly na venkově za domy v řadové zástavbě, vzaly ve Zlíně za své a s nimi i stodoly.M.V.
Na obrázku je stodola ze zahrady u Krajčů v horní Dlouhé ulici (fotografie obrazu malíře Karla Živného).
Buďte první kdo přidá komentář