Starý zlínský hřbitov a hřbitovy vůbec
Ten známý starý hřbitov byl umístěn na stráni nepříliš vzdálené od kostela sv. Filipa a Jakuba, tedy dlouho jediného katolického zlínského kostela. Ve 2. polovině 20. století se při výkopových pracích u tohoto kostela objevily kostry, ale strach nebyl na místě, šlo o zbytky zrušeného hřbitova. Takže i ve Zlíně to bylo obdobné jako jinde, kolem kostela se pohřbívalo. Podle ředitele Státního okresního archivu Zlín, Davida Valůška, prý rozloha hřbitova byla větší, než je dnešní prostor kolem kostela, byl i do Sadové ulice. Když nestačil, byl zřízen hřbitov nový, který je nápadný tím, že získal velmi vhodnou polohu. Při pohřbech dobře dosažitelný z kostela pěším průvodem a dostatečně vzdálený od městské výstavby, která se v 19 století tím směrem moc nerozvíjela (ze staré zástavby je nedaleko čtvrť Růmy západně za Kudlovským potokem a pak s odstupem východně za potokem ulice Hluboká). Co bylo dřív, jestli hřbitov, nebo ulice Hluboká, to nevím. Hřbitova se ale týká až tak zvaná Horní Hluboká, která ho lemuje. Ulice Štefánikova, která k němu přiléhá od severu, je nejnovějšího data, z 20. století. Ke hřbitovu vedla od kostela (vlastně odbočovala z Horní Dlouhé, dnešní Osvoboditelů) cesta ke hřbitovu – ulice dostala jméno Hřbitovní. Tato cesta existuje dodnes a jmenuje se Divadelní, jen po postavení divadla město nechalo zbořit pár starých domků, které u ní byly, a tak je u divadla v tomto místě jen travnatá plocha.
Kdy byl tento „nový hřbitov“ založen, je uvedeno ve Zlínském Deníku, kde autorka článku „Na místě budoucího relaxu býval kdysi hřbitov“, Renáta Večerková, cituje ředitele zlínského Státního okresního archivu, Davida Valůška. Hřbitov vznikl roku 1841 a pohřbívat se přestalo roku 1933, když už nestačil, definitivně zrušen byl k 1. lednu roku 1949.
Zlínský kostel s původním hřbitovem byl asi stavěn jako protestantský, o čemž svědčí umístění sakristie, které není takto obvyklé u katolických kostelů. Ještě jeden kostel, který asi byl katolický, byl ve Zlíně v místě zvaném Trávník, ale existuje jen skica, jak asi mohl vypadat. Jestli i tam, se pohřbívalo, dokud existovala budova, to nikdo neví. Možná něco zjistíme, jestli se začne s rekonstrukcí a novými stavbami v oblasti vlakového nádraží.
Ví se, kdy byl založen Lesní hřbitov, a tak se také ví, jak probíhalo rušení hřbitova ve městě. Protože zlínské rodiny pro své nově zemřelé, už nemohly využít svých hrobů na starém hřbitově, platily si od roku 1931-32 nová hrobová místa na Lesním hřbitově, kam, pokud to šlo, převážely i ostatky těch, co leželi na starém hřbitově. Prý ale chudí lidé to nedělali vůbec a všeobecně se převážely jen rakve z hrobek, což bylo nejméně složité. Kříž ze starého hřbitova je také přenesen a na Lesním hřbitově umístěn blízko středu, nedaleko od nového kříže, vlevo v uličce. Jako dítě mě zaujalo, jak se nově hroby kupovaly. Tvořily se jakési enklávy – kdo chtěl najít lidi z Cigánova, našel je prostě pohromadě. Líbilo se mi i to, že rodina dědy Rudolfa měla hroby v jednom „ostrůvku“.
Samozřejmě tam byl prostor i pro židovský hřbitůvek, a to na evangelické straně. Prostě nalevo katolické rodiny, napravo nekatolické, hlavně evangelíci, místa bylo dost.
Na starém hřbitově se dlouho nic nedělo, vím že v socialistických časech se někdo slitoval nad lidmi, kteří chodili šikmo novou neupravenou parkovou plochou z oblasti Lazů a vydláždil jim kostkami tu cestu.
Dodnes vím, kde je hrob pratetičky Brožkové, mám dobrý pocit, že se přes tento hrob nešlape. Praprastaříčci Školúti dopadnou hůř, ti jsou hned na kraji u přehrady, tam se plánuje asi více lidského a komerčního hemžení.
K etice zacházení s pohřebišti je těžko dnes mít nějaký názor. (Nezaplatí-li rodina za hrobové místo, povalí se pomník, mramor případně ukradne atd.). Prostě pieta jak hrom.
Běžně materiální člověk by proto rád zajistil svým předkům alespoň neporušenost hrobového místa po tak zvanou tlecí dobu. Měl by dobrý pocit při zaplacení na 20 let. Ale to nejde…. A měl by rád, aby pomník na památku zůstal. Nikdo neví, co bude a jak na tom bude jeho rodina. Proto možná lidé volí raději, než hrob nejasného udržování i práva na existenci, rozsypání svého popela kdekoliv na sobě milém místě.
Zájem o pohřbívání je stále menší. Na Lesním hřbitově je místa dost, nic by se nestalo, kdyby opuštěný pomník zůstal stát, přestože hrob už by neměl kdovíjakou úpravu, stačilo by, kdyby správa hrob posekla. Jenže to právě v povinnostech nemá. Nakonec si to vydobudou jen Židé, aby se jejich hroby resp. pomníky zachovávaly podle staré tradice.
Že si tu novodobou postkřesťanskou etiku nevymýšlím, dokazuje na Lesním hřbitově hrob rodiny Kubizňákovy. Jednoho dne ležel betonový podklad kamene pomníku v listí, mramor s daty o zemřelých pryč. Chtěli jsme to nahlásit na policii, že jde o hanobení hrobu, pak jsme zjistili, že to udělala sama hřbitovní správa a pak, že na to mají právo. Pro nás bylo špatné to, že hrob dědova spolupracovníka a jeho rodiny se dočkal takového znectění a pak to, že nám ukradli bednu na nářadí. Ta patřila sice Kubizňákům, ale stará paní, která hrob naposledy opatrovala ve jménu té rodiny (jeden syn brzo zemřel a druhý se odstěhoval s rodinou do Čech), říkala, že už to nezvládá a rodina ten hrob už musí nechat bez ošetřování a že nám vzkazují, že si můžeme bednu, která byla zároveň lavičkou, nechat. Ještě, že jsme si tam nestihli dát své hrabě a metlu s lopatkou, byli by nám to ukradli také.
Jeden velký hrob je také v parku Komenského ve městě. Nevím, kdo ho spravuje, ale svíčička tam nezasvítí. Je tam hořák, může svítit plamen. No, šetří se, rozhodně 2. listopadu na památku zesnulých je tam tma. M.V.
Buďte první kdo přidá komentář