Kdo žil ve Zlíně před pár desítkami let, dejme tomu před 70 lety, dobře zná lokální název „Na Šibenicách“. Byl běžný pro označení nezastavěného místa na kraji polí nad Cigánovem, případně Katovcem (malá ulička v rámci západní části Cigánova). Že Zlín jako město měl hrdelní právo, ví každý zájemce o zlínské dějiny a to, že se „ocúzenci“ vodili na popravu oběšením nahoru na kopec, popisuje Pekárkova kniha Starozlínské pověsti. To se dělo asi až do začátku 18. století. Šibenice na kopci nestojí už dlouho. Tradiční lokální název se se vznikem výstavby Jižních Svahů nezachoval, i když byl velmi historický (asi od raného středověku) a vlastně pro nás, lokálpatrioty, docela cenný. Ale že se budovatelům panelových sídlišť nehodil, je dost pochopitelné.
Nad Katovcem byl jediný dům, vila, která měla krásný rozhled na Zlín. Bydlel v něm pan Baďura s rodinou (později rodina Chudějových) a těšil se, že se kolem něho rozeběhne výstavba dalších vilek (říkal našemu dědovi). Nestalo se tak asi vlivem 2. světové války a kdoví, jestli ne také pověsti nedalekých šibenic. Až pak socialismus, který na duchy nevěřil, začal s výstavbou sídliště a z „Baďurového“ se stalo zařízení staveniště a jeho tehdejší obyvatelé se museli vystěhovat. Vystěhovaní obyvatelé se po dokončení tak zvané první etapy budování Jižních Svahů už zpět nedostali a dům, který kupodivu zbourán nebyl, i když to vypadalo, že architektura sídliště s ním nijak nepočítá, byl nakonec prodán do rukou nového majitele. V opravené vile se bydlí dodnes.
Existence šibenic měla patrně na Zlín i jakýsi urbanistický vliv, i když nepřímo. Vemte si, jak k nim vedla cesta. Ulice Na Výsluní je zřejmě ten přístup k šibenicím (dokonce se mi jednou do ruk dostala mapka, kde byla dnešní ulice Na Výsluní popsána jako "K Šibenicám"). Určitě se postupně stala často užívanou (šibenice nestály hned u ní, ale kus vlevo od ní); chodili po ní Zlíňané na Paseky a také do výletní hospody Kocanda, která stála o hodně dál severněji, než je dnešní zastávka trolejbusu téhož jména.
Prostě, ta cesta je příkrá a nehodí se moc pro auta, resp. pro vozy, jenom pro pěší (a dnešní silná auta). Vždycky jsem si říkala, jak dopravovali hospodáři fůry z pole, jak vůbec mohli s naloženými vozy ten „strk“ koňmo zvládnout. Proč taková cesta vůbec vznikla? Je pravda, že ze Zlína chodívala procesí na Hostýn a od prostoru kolem Sv. Antonína, kde prý také bylo zvykem se uložit ke spánku na noc a pak ráno teprve pokračovat, to vypadá logicky, že pak pokračovali přímo touto cestou. Ale babička vyprávěla, že jako děcka lítávali Padělkama na Vysokou mez a tam skočili do příkopu, klekli tam, modlili se a vítali tak vracející se procesí z Hostýnka. Lidé v nich zjihli nad zbožnou mládeží a házeli jim „z púti“, obrázky a cukrovinky jako odměnu. Takže ani putování k Hostýnu tuto cestu asi nevytvořilo. Nezbývá, než přijmout teorii, že byla potřebná hlavně kvůli hrdelnímu právu. Naštěstí se nevěšelo často.
Západně od Cigánova existuje ulice zvaná Vývoz a ta jistě sedlákům povlovnější přístup na pole umožňovala, i když končí také poněkud příkře. Takže ne zcela ideálně. Ale do míst v polích zajížděli hospodáři asi lépe ještě od východu. Svědčí o tom nález na naší zahradě. Když jsme obkopávali dům kvůli odvodnění, dělníci asi půl metru hluboko, najednou volali – „tady je štět“! Tak, jak to vypadalo, šla cesta od Cigánova do ulice Zátiši obloukem, který se pak neodlkáněl, ale pokračovál plynulou zatáčkou až do míst, kde stojí Nemášův dům a hospoda Na Výsluní. Proč zanikla právě tato nejlepší cesta do polí, nevíme.
M.V.
Zajímavý článek na toto téma: https://zlinsky.denik.cz/
Buďte první kdo přidá komentář