Kdo žil ve Zlíně před pár desítkami let, dejme tomu před 70 lety, dobře zná lokální název „Na Šibenicách“. Byl běžný pro označení nezastavěného místa na kraji polí nad Cigánovem, případně Katovcem (malá ulička v rámci západní části Cigánova). Že Zlín jako město měl hrdelní právo, ví každý zájemce o zlínské dějiny a to, že se „ocúzenci“  vodili na popravu oběšením nahoru na kopec, popisuje Pekárkova kniha Starozlínské pověsti. To se dělo asi až do začátku 18. století. Šibenice na kopci nestojí už dlouho. Tradiční lokální název se se vznikem výstavby Jižních Svahů nezachoval, i když byl velmi historický (asi od raného středověku) a vlastně pro nás, lokálpatrioty, docela cenný. Ale že se budovatelům panelových sídlišť nehodil, je dost pochopitelné.

Nad Katovcem byl jediný dům, vila, která měla krásný rozhled na Zlín. Bydlel v něm pan Baďura s rodinou (později rodina Chudějových) a těšil se, že se kolem něho rozeběhne výstavba dalších vilek (říkal našemu dědovi). Nestalo se tak asi vlivem 2. světové války a kdoví, jestli ne také pověsti nedalekých šibenic. Až pak socialismus, který na duchy nevěřil, začal s výstavbou sídliště a z „Baďurového“ se stalo zařízení staveniště a jeho tehdejší obyvatelé se museli vystěhovat. Vystěhovaní obyvatelé se po dokončení tak zvané první etapy budování Jižních Svahů už zpět nedostali a dům, který kupodivu zbourán nebyl, i když to vypadalo, že architektura sídliště s ním nijak nepočítá, byl nakonec prodán do rukou nového majitele. V opravené vile se bydlí dodnes.

Existence šibenic měla patrně na Zlín i jakýsi urbanistický vliv, i když nepřímo. Vemte si, jak k nim vedla cesta. Ulice Na Výsluní je zřejmě ten přístup k šibenicím (dokonce se mi jednou do ruk dostala mapka, kde byla dnešní ulice Na Výsluní popsána jako "K Šibenicám"). Určitě se postupně stala často užívanou (šibenice nestály hned u ní, ale kus vlevo od ní); chodili po ní Zlíňané na Paseky a také do výletní hospody Kocanda, která stála o hodně dál severněji, než je dnešní zastávka trolejbusu téhož jména.

Prostě, ta cesta je příkrá a nehodí se moc pro auta, resp. pro vozy, jenom pro pěší (a dnešní silná auta). Vždycky jsem si říkala, jak dopravovali hospodáři fůry z pole, jak vůbec mohli s naloženými vozy ten „strk“ koňmo zvládnout. Proč taková cesta vůbec vznikla? Je pravda, že ze Zlína chodívala procesí na Hostýn a od prostoru kolem Sv. Antonína, kde prý také bylo zvykem se uložit ke spánku na noc a pak ráno teprve pokračovat, to vypadá logicky, že pak pokračovali přímo  touto cestou. Ale babička vyprávěla, že jako děcka lítávali Padělkama na Vysokou mez a tam skočili do příkopu, klekli tam, modlili se a vítali tak vracející se procesí z Hostýnka. Lidé v nich zjihli nad zbožnou mládeží a házeli jim „z púti“, obrázky a cukrovinky jako odměnu.  Takže ani putování k Hostýnu tuto cestu asi nevytvořilo. Nezbývá, než přijmout teorii, že byla potřebná hlavně kvůli hrdelnímu právu. Naštěstí se nevěšelo často.

Západně od Cigánova existuje ulice zvaná Vývoz a ta jistě sedlákům povlovnější přístup na pole umožňovala, i když končí také poněkud příkře. Takže ne zcela ideálně. Ale do míst v polích zajížděli hospodáři asi lépe ještě od východu. Svědčí o tom nález na naší zahradě. Když jsme obkopávali dům kvůli odvodnění, dělníci asi půl metru hluboko, najednou volali – „tady je štět“! Tak, jak to vypadalo, šla cesta od Cigánova do ulice Zátiši obloukem, který se pak neodlkáněl, ale pokračovál plynulou zatáčkou až do míst, kde stojí Nemášův  dům a hospoda Na Výsluní. Proč zanikla právě tato nejlepší cesta do polí, nevíme.

M.V.

Zajímavý článek na toto téma: https://zlinsky.denik.cz/

Starý zlínský hřbitov a hřbitovy vůbec

Ten známý starý hřbitov byl umístěn na stráni nepříliš vzdálené od kostela sv. Filipa a Jakuba, tedy dlouho jediného katolického zlínského kostela. Ve 2. polovině 20. století se při výkopových pracích u tohoto kostela objevily kostry, ale strach nebyl na místě, šlo o zbytky zrušeného hřbitova. Takže i ve Zlíně to bylo obdobné jako jinde, kolem kostela se pohřbívalo. Podle ředitele Státního okresního archivu Zlín, Davida Valůška, prý rozloha hřbitova byla větší, než je dnešní prostor kolem kostela, byl i do Sadové ulice. Když nestačil, byl zřízen hřbitov nový, který je nápadný tím, že získal velmi vhodnou polohu. Při pohřbech dobře dosažitelný z kostela pěším průvodem a dostatečně vzdálený od městské výstavby, která se v 19 století tím směrem moc nerozvíjela (ze staré zástavby je nedaleko čtvrť Růmy západně za Kudlovským potokem a pak s odstupem východně za potokem ulice Hluboká). Co bylo dřív, jestli hřbitov, nebo ulice Hluboká, to nevím. Hřbitova se ale týká až tak zvaná Horní Hluboká, která ho lemuje. Ulice Štefánikova, která k němu přiléhá od severu, je nejnovějšího data, z 20. století. Ke hřbitovu vedla od kostela (vlastně odbočovala z Horní Dlouhé, dnešní Osvoboditelů) cesta ke hřbitovu – ulice dostala jméno Hřbitovní. Tato cesta existuje dodnes a jmenuje se Divadelní, jen po postavení divadla město nechalo zbořit pár starých domků, které u ní byly, a tak je u divadla v tomto místě jen travnatá plocha.

Kdy byl tento „nový hřbitov“ založen, je uvedeno ve Zlínském Deníku, kde autorka článku „Na místě budoucího relaxu býval kdysi hřbitov“, Renáta Večerková, cituje ředitele zlínského Státního okresního archivu, Davida Valůška. Hřbitov vznikl roku 1841 a pohřbívat se přestalo roku 1933, když už nestačil, definitivně zrušen byl k 1. lednu roku 1949.

Zlínský kostel s původním hřbitovem byl asi stavěn jako protestantský, o čemž svědčí umístění sakristie, které není takto obvyklé u katolických kostelů. Ještě jeden kostel, který asi byl katolický, byl ve Zlíně v místě zvaném Trávník, ale existuje jen skica, jak asi mohl vypadat. Jestli i tam, se pohřbívalo, dokud existovala budova, to nikdo neví. Možná něco zjistíme, jestli se začne s rekonstrukcí a novými stavbami v oblasti vlakového nádraží.

Ví se, kdy byl založen Lesní hřbitov, a tak se také ví, jak probíhalo rušení hřbitova ve městě. Protože zlínské rodiny pro své nově zemřelé, už nemohly využít svých  hrobů na starém hřbitově, platily si od roku 1931-32 nová hrobová místa na Lesním hřbitově, kam, pokud to šlo, převážely i ostatky těch, co leželi na starém hřbitově. Prý ale chudí lidé to nedělali vůbec a všeobecně se převážely jen rakve z hrobek, což bylo nejméně složité. Kříž ze starého hřbitova je také přenesen a na Lesním hřbitově umístěn blízko středu, nedaleko od nového kříže, vlevo v uličce. Jako dítě mě zaujalo, jak se nově hroby kupovaly. Tvořily se jakési enklávy – kdo chtěl najít lidi z Cigánova, našel je prostě pohromadě. Líbilo se mi i to, že rodina dědy Rudolfa měla hroby v jednom „ostrůvku“.

Samozřejmě tam byl prostor i pro židovský hřbitůvek, a to na evangelické straně. Prostě nalevo katolické rodiny, napravo nekatolické, hlavně evangelíci, místa bylo dost.  

Na starém hřbitově se dlouho nic nedělo, vím že v socialistických časech se někdo slitoval nad lidmi, kteří chodili šikmo novou neupravenou parkovou plochou z oblasti Lazů a vydláždil jim kostkami tu cestu.

Dodnes vím, kde je hrob pratetičky Brožkové, mám dobrý pocit, že se přes tento hrob nešlape. Praprastaříčci Školúti dopadnou hůř, ti jsou hned na kraji u přehrady, tam se plánuje asi více lidského a komerčního hemžení.

K etice zacházení s pohřebišti je těžko dnes mít nějaký názor. (Nezaplatí-li rodina za hrobové místo, povalí se pomník, mramor případně ukradne atd.). Prostě pieta jak hrom.

Běžně materiální člověk by proto rád zajistil svým předkům alespoň neporušenost hrobového místa po tak zvanou tlecí dobu. Měl by dobrý pocit při zaplacení na 20 let. Ale to nejde…. A měl by rád, aby pomník na památku zůstal. Nikdo neví, co bude a jak na tom bude jeho rodina. Proto možná lidé volí raději, než hrob nejasného udržování i práva na existenci, rozsypání svého popela kdekoliv na sobě milém místě.

Zájem o pohřbívání je stále menší. Na Lesním hřbitově je místa dost, nic by se nestalo, kdyby opuštěný pomník zůstal stát, přestože hrob už by neměl kdovíjakou úpravu, stačilo by, kdyby správa hrob posekla. Jenže to právě v povinnostech nemá. Nakonec si to vydobudou jen Židé, aby se jejich hroby resp. pomníky zachovávaly podle staré tradice.

Že si tu novodobou postkřesťanskou etiku nevymýšlím, dokazuje na Lesním hřbitově hrob rodiny Kubizňákovy. Jednoho dne ležel betonový podklad kamene pomníku v listí, mramor s daty o zemřelých pryč. Chtěli jsme to nahlásit na policii, že jde o hanobení hrobu, pak jsme zjistili, že to udělala sama hřbitovní správa a pak, že na to mají právo. Pro nás bylo špatné to, že hrob dědova spolupracovníka a jeho rodiny se dočkal takového znectění a pak to, že nám ukradli bednu na nářadí. Ta patřila sice Kubizňákům, ale stará paní, která hrob naposledy opatrovala ve jménu té rodiny (jeden syn brzo zemřel a druhý se odstěhoval s rodinou do Čech), říkala, že už to nezvládá a rodina ten hrob už musí nechat bez ošetřování a že nám vzkazují, že si můžeme bednu, která byla zároveň lavičkou, nechat. Ještě, že jsme si tam nestihli dát své hrabě a metlu s lopatkou, byli by nám to ukradli také.

Jeden velký hrob je také v parku Komenského ve městě. Nevím, kdo ho spravuje, ale svíčička tam nezasvítí. Je tam hořák, může svítit plamen. No, šetří se, rozhodně 2. listopadu na památku zesnulých je tam tma. M.V.

Roh ulíce Dlouhé a Kvítkové, předpolí nových domů na Dlouhé ulici (Dům zeleniny a za ním Dům obuvi) 

Oba domy postavilo JZD Slušovice. Dostalo se k prázdným pozemkům, na nichž zůstal stát jedině dům dr.Boháče, protože byl v zamýšlené uliční čáře. Jiné domy byly v takové sestavě, že zužovaly Dlouhou ulici, a když si vezmeme, že původně naproti byl dům obchodníka Turny vystrčený velmi do ulice (začínala jim Rašínova ulice směr náměstí), tak všem bylo jasné, že takto nemají perspektivu ani on ani východní strana Dlouhé. Boháčovo bylo asi architektonicky nejmodernější (od architekta Gahury), všichni doufali že zůstane dům uchován a bude se stavět od něho nahoru a dolů.

Území, které Čuba zastavěl bylo poněkud divoce získané. Mezi původně zbořené domy patřilo i Krajčovo s proslaveným řeznictvím a další domy s obchody. Tyto parcely, které původně komunisti znárodnili, sahaly až dozadu k Potokám. Majetek sebrali majitelům i proti jejich oficiálnímu vyjádření, že nic neprodají a nedají si vyplatiti byť nejmenší haléř. To, že si lidé nechali majetek bezmocně ukrást a ne si za něho nechat zaplatit (komunisti jakýsi haléř za metr rádi nabízeli), to bylo pro restituce podstatné. Bez vědomí majitelů, nechaly gottwaldovské úřady zřídit na jejich jména účet v bance a složily tam jakési drobné, jako platbu za znárodněný majetek. Původním majitelům pak ani důkaz o tom, že tento účet nenesl jejich podpis a že z něho nikdy nečerpali ani korunu, nestačil jako důvod k restituci. "Vám bylo zaplaceno, vy jste to tehdy prodali a restituční zákon nezná výjimku!" Po roce 1990 už nešlo nic vybojovat (podle rodiny Krajčovy). Protože navíc se tak stalo jen v Gottwaldově, bohužel s baťovskou důsledností. U nás se přece žádný úřední šlendrián neprovozoval že? Jediné město v Československu, kde by vadilo zapsat nového majitele pozemku bez doložení kupní smlouvy. Takže se to po Sametové revoluci bralo jako tak absurdní, že to nikdo neřešil, ani kdyby svědci dosvědčili, že to prodat rodina kategoricky odmítla. I když každému bylo jasné, jak nové parcely vznikly, tak ani nové stavebníky na konci  70. let  nenapadlo, že by se mohli vyrovnat s původními majiteli a dostát tak obyčejné lidské slušnosti. Tak se prostě uvažovalo v socialismu. Nevyrovnal se Čuba, ale ani firma Baťa, která Dům obuvi po roce 1990 získala, nezaplatila nikomu nic. Sama to brala jako svou restituci za ztracenou obchodní síť.

Nejprve byl postaven Dům zeleniny, dnešní Obchodní banka, potom Dům obuvi. Stavělo se z železobetonu a skla, což byl materiál, ze kterého byl do té doby postaven jen Centroprojekt. Zdá se, že to nebylo uděláno ideálně, veškeré skla jsou již vyměněna, kdežto tak zvané boletické panely, které jsou na Centroprojektu, drží dodnes. Oba domy ale mají mozaiku, což je záslužné, to dnes se už moc na fasádách nevidí. Sice s novou barevností skel úplně neladí, ale možná za 40 let budou skla vyměněna zase za jiný odstín.

Jelikož se stavělo obdivuhodně rychle, je možné, že nový prostor nevznikl ani na základě promyšleného urbanistického plánu. Na rohu Dlouhé a Kvítkové byl pozemek urovnán a jednoduše vzniklo parkoviště. Protože plochy na parkování velmi chyběly (v podstatě se nebudovaly), použilo se parkoviště blízko Čubových domů a vyzvedlo na patro. Nakonec se ještě patrové parkoviště z pohledového betonu obestavělo úzkými patrovými obchodními domky (při stavbě budovy Zlatého jablka).

Celý blok Čubových domů doplňuje vzadu stojící napojený Dům potravin také stavěný JZD Slušovice. Opět neumístěný příliš šťastně. Velmi chybí rezidenční parkoviště výškového obytněho domu, tzv. „Čedoku“ za ním na ulici Potoky a dopravní zmatek vzadu na výjezdu z dvoupatrového parkoviště do křižovatky Kvítkové a Potoků zmírnil až kruhový objezd. Chodcům se situace ovšem zhoršila a přejít bezpečně Kvítkovou či přejít z Dlouhé ulice se bezbariérově podchodem prakticky nedá. Podchod byl pro tyto domy výhodou, ale stavba „Jabka“ na druhé straně ho poničila, třeba východ od Čuby na zastávku směr Otrokovice zmizel. Možnost je jedině se podchodem „vyhrabat“ až do půlky Rašínovy ulice a pak vrátit na Dlouhou a k zastávce. Kdo má těžkou tašku, láteří. Do rohu „Jabka“ ale je z podchodu věčně ucpaný malý výtah. Kdo si počká, ten se dočká.

První dva Čubovy domy byly postaveny velmi rychle a lidé obdivovali zejména kladení trávníku z předpěstovaných rolí, které se položily jako koberec. To jsme ve Zlíně viděli poprvé. Do trávníku byly zasazeny stromky – jeřabiny, kdežto lípa byla zkácena. To byla změna, původně na Dlouhé byly hlavně hlohy, pokud na ně bylo před domy místo.  Tato zahradní úprava ale nevydržela dlouho, někdo se asi rozhodl zvětšit plochu pro průchody chodců. Takže se zase přehrnovala zemina, vykácely se jeřabiny a postavily obloukové zídky s lavičkami na sednutí, na ně však prší a sněží. Do těchto míst přichází mnoho lidí na zastávku, ale na tu asi projekt nemyslel (byl-li nějaký). Dodnes není k dispozici střecha, kapacita laviček je malá a ti, co se schovávají před deštěm u budovy Obchodní banky nebo Domu obuvi Baťa, musejí překonat dost metrů po kostkách dláždění i schodů a dávat pozor, aby neuklouzli. Staří většinou moknou, protože by to možná nestihli doběhnout k přijíždějícímu autobusu nebo trolejbusu. M.V.

Další zajímavosti k této lokalitě můžete najít zde: https://zlin.estranky.cz/clanky/novy-zlin/dlouha-ulice---obchodni-domy---historie-mista.html