MUDr. Rudolf Gerbec (1871–1935): osobní lékař Tomáše Bati a významný zlínský činitel.
Žleb nazývaný Gerbecův vyúsťuje do ulice Beckovské, kde jeho travnatou a křovinatou vstupní plochu najdeme až nad schodky zbudovanými ve břehu nad ulicí, a to směrem na sever, kde teprve se zdvihají úbočí tohoto žleba. Zde se jeví chodci, který jde třeba směrem na Nivy jen jako zarostlá louka vlevo. Břeh mezi Beckovskou a tímto místem je přisypán do nynější výšky až na začátku 30. let 20. století kvůli odbočování vlevo do kopce podle levého okraje žlebu, kde se začaly stavět domy do slepé ulice, která dostala jméno Zátiší. Město udělalo z bývalých polí stavební pozemky se zahradami a bylo potřeba vozit materiál štěrkovou cestou, kterou tehdejší nákladní vozy do tak ostré zatáčky v tak prudkém kopci těžko zdolávaly. Do té doby musely nabírat výšku od zdí Kováříkového dvora. Tehdy náš děda s vědomím města navezl hlínu do odbočky cesty a srovnal terén plynule až za potůček. Tomu se pak přizpůsobovala i cesta, která dále pokračovala na Nivy, a pod ní byl vybudován propustek pro potok.
Bezejmenný potůček tekoucí žlebem na jih tedy prochází propustkem do Beckovské ulice a stále již v potrubí ústí do kanalizace v Sokolské ulici. Proč takto vypadá ústí potůčku v tomto jižním konci žleba, má asi dva důvody. Když se stavěla Sokolovna r. 1920, tekl potok tak, že v ústí budoucí ulice Zátiší do ulice Pod nivami (Nad Sokolovnou) měl ohyb a zatáčel se na západ. Podtékal nízké chalupy, které se později ocitly nad hřištěm. Zřejmě se brodil, když křížil cestu a pokračoval jihozápadně dál (po můstku není na staré fotografii ani památky) a před Cigánovským mostem se vléval do Dřevnice. Tak měla Dřevnice v obdobném místě levostranný i pravostranný přítok. Ten levostranný (Kudlovský potok), je ovšem vydatnější ale i jeho osudem je zatrubnění, ovšem jen částečné (od Kudlovské přehrady po ulici Kvítkovou). Rozhodně ten náš potůček procházel místem pod házenkářským hřištěm, kde později stával patrový dům s cukrárnou. Náš děda říkal, že majitel si mu stěžoval, že má v domě pořád mokro. A že se dozvěděl, že tím místem tékával potok, a proto tam voda pořád směřuje. Druhý důvod, proč se potůček zařezává na okraji žleba více do terénu je právě onen násep pro lepší najíždění do ulice Zátiší.
Je zajímavé přemýšlet, co se s terénem během historie dělo. Nájezd do ulice Zátiší se navážkou zlepšil. Cesta vedla podél levého úbočí žleba, ale ne vždy stejně. Směřovala do sadů na horizontu kopce. Tam se nacházela tzv. Turnova paseka s ovocnými stromy. Úbočí se zdvihají stále výš až nahoře pod sady tvořily prakticky strž. Zde vozy přebrodily potok a pak stoupaly vpravo velkou zákrutou do sadů.
Ulice Zátiší vyústění tedy v polích neměla. Ale až v pozdějších dobách, Když jsme odvodňovali zeď ode dvora, našel se u nás pod povrchem štět cesty. Asi se tedy do polí jezdilo v pokračování první zatáčky ulice Zátiší. Terén tady velmi trpí na sesuvy, je možné že se cesta zařezávala, a to se jí stalo osudným a celá se rozjela a už nebyla k použití. Za našeho života takto sjela kus za posledním domem ulice i ona cesta do sadů. Tehdy se stalo, že pod ní zakopávali přivaděč elektrické energie na rozšiřující se sídliště Jižní Svahy. A toto se karpatskému flyši dělat nesmí, ten se po narušení sune rád.
I uvnitř žleba jsou sesuvy: vidět je jeden naproti Zátiší. Přímo v Zátiší, před domkem třetím v pořadi sjel břeh tak mohutně, že to vzalo i kus asfaltu cesty. Zavibrování „larsenu“ cestu zachránilo (a asi i domek samotný).
Přemýšleli jsme, že Zlíňané to s ježděním na pole neměli lehké. Cesta přímo nahoru, dnes ulice „Na Výsluní“, je obestavěna domky celkem odjakživa, proto se asi historicky nemění. Ale je tak kolmo nahoru, že nám připadá vodění odsouzenců k šibenici pravděpodobnější, než vožení hnoje do pole a úrody z pole. Na staré mapě je tato ulice pojmenována „K šibenicím“, a tak to vypadá, že rolníci asi jezdili do polí radši „Vývozem“
Gerbecův žleb má ve svém nejnižším místě nejen potůček, ale také jedno staré vodní vedení a jedno nové ze 70. let 20. století. Toto staré vedení je už hodně utajené. Jednou prasklo a nikdo nevěděl, co ten vývěr vody v břehu nad Beckovskou ulicí znamená. Jenže to byla fakt ta stará už nepoužívaná věc. Asi 100 metrů za koncem pozemku Gerbecových dědiců, kde se žleb stává strží, existuje totiž betonová stavba na zadržování vody pro hospodářské účely. Říkalo se tomu odedávna „rezervár“. Odtud se samospádem dostávala voda do Kovaříkova dvora, kde se chovaly krávy a od hlavního potrubí se odbočovalo také do Zapletalovy fabriky (dnes jsou v jejím dvoře sklenáři).
Nové vedení vzniklo kolem roku 1973, kdy byl budován důležitý přivaděč vody pro rozestavěné sídliště Jižní Svahy.
Výkop byl impozantní i dobrodružný, protože se při dešti do něho vylil potůček. Ten tehdy měl velmi zajímavé chování – při větším dešti se rozvodňoval a vyrazil vždy poklop na kanále na Sokolské ulici.
Dnes zástavba Jižních Svahů pokročila tak, že velmi zmenšila jeho inundační území, dešťové vody, které ho napájely z větší části končí v kanalizaci ulic Na Honech. V dnešních časech není ta velká roura nijak patrná (zahrabaná v nezámrzné hloubce), mám dojem, že tam kdysi byly červenobílé tyče. Znamená to, že v těch místech je chráněné vedení, a to s ochranným pásmem 5 šířkových metrů.
Vzhled žleba se měnil během let. Nebyl dříve zanedbaný jako dnes, kdy nad keři bezu vítězí invazní psí víno, které pomalu obaluje všechny dřeviny, i ty, které byly ovocnými stromy. Žleb nebýval oplocený, ale volný, v zimě tam děti sáňkovaly. Pak tato plocha získala nájemce: pamatuju před mnoha lety na pana Hubáčka, který si dokonce postavil dosti rozměrnou jednoduchou chatu na zahradnické náčiní a bedýnky na ovoce. Ošetřoval tu stromy, měl hlavně třešně a všude pod nimi čistou půdu s tisícovkami jahodníků. Když bylo třeba, přišly babky s motykami a všechno okopaly. Také si pronajatou plochu oplotil velmi jednoduchým plotem tvořeným pletivem s dřevěnou tyčovinou.
Žleb v posledních letech vypadá zpustle, i když jednou až dvakrát ročně ho do poloviny vysečou pracovníci města. Vyhovuje to i tak celkem všem příchozím, ti jsou vlastně spokojení, protože sem chodí venčit pejsky do divočiny. Potkat ovšem mohou divoká prasata a z jara srnky s mladými. Hubáčkův plot už je hodně porušený, někde zasypaný. Nad Beckovskou je prakticky plocha přístupná v celé šíři.
Za první republiky byl tento prostor také oblíbený, babička vzpomínala na provozování ochotnického divadla v přírodě. Ve žlebě je příjemně, je zde i o 5 stupňů Celsia chladněji, než v okolních ulicích. Žleb nějak přirozeně profukuje. Už v Beckovské člověk v horkém létě cítí úlevu. Je to jako by za nás dýchal.
Prvními obyvateli pravé strany žleba byli manželé Januštíkovi. Tehdy zde byla mladá výsadba, všechny stromy malé. To, jak Januštíkovi chodí domů, se líbilo naší mamince jako malé holčičce. Všechno v zahradě přehledné a manželský pár postupující pěšky od potůčku šikmo doprava svou vydupanou cestičkou. Branka k vile, jak je dnes, asi neexistovala. Vznikla pravděpodobně až v době, kdy se Gerbecův pozemek a Januštíkův od sebe plotem oddělily.
Určitě se na pravém úbočí žleba líbilo žít i cestovateli Miroslavu Zikmundovi, jehož pozemek tu sousedí s Gerbecovým. Na sever od něho je pak pozemek Hanzelkovy vily, dnešního dětského stacionáře. I Hanzelkům se tu líbil široký výhled na Zlín a říkalo se, že pán domu zde měl i malé varhany. Pamatujeme, jak se z cesty pod verandou Hanzelkovy vily vypravovali oba cestovatelé na jednu ze svých závěrečných cest, a to do Sovětského Svazu. Jeli ve skříňových tatrách (upravených Tatrách 805), jedna s modrým a druhá s červeným proužkem. Žleb nebyl zarostlý a bylo na ně vidět i ze Zátiší.
Z vyprávění víme, že paní Hanzelková ve Zlíně ale šťastná nebyla. Byla osamělá, když chodila pěšky do města, zastavovala se někdy u Školoutů u nejvýchodnějšího domku nad Sokolovnou, kde žila paní Jiřina Školoutová, přistěhovaná z Hostivaře. Vzala si zlínského rodáka Jana Školouta, který tam načas odešel s fabrikantem Štěpánkem ze Zlína. Vyprávěly si o Praze. V Praze měla angažmá v Národním divadle od roku 1957 naopak manželka M. Zikmunda, česká operní pěvkyně Eva Zikmundová. Do vily k Zikmundům docházeli její rodiče Maškovi, kteří se starali o jejich syna Miroslava, kterému říkali Sáva. Uznávaná umělkyně Eva se do Zlína nikdy nevrátila (odešla načas i do NDR), i když si cestovatel Zikmund vilu postavenou původně pro vládního radu Januštíka skvěle upravil. Jiří Hanzelka stavěl v polovině 50. let pro svou novomanželku dům úplně nový. Ve zlínském stylu chtěl architekt Plesník dodržet i režné zdivo, což Hanzelkovi udělalo nepřátele, protože odmítal uražené cihly, které mu také navezli. Byl holt socialismus a kdo chtěl kvalitu, byl podezřelým člověkem. Je jasné, že zedníkům se přebírat cihly nelíbilo. Náš děda stavbu tehdy sledoval se zájmem a toto se dozvěděl. První žena Jiřího Hanzelky, Hana, neměla dobré zdraví. Narodily se jí dvě děti, ale v roce 1958 se už Hanzelkovi stěhovali do Prahy kvůli nemoci paní, která pak roku 1965 umřela na rakovinu, hned po návratu cestovatelů ze SSSR. Hanzelka žil potom v Praze a v jižních Čechách a našel si i novou ženu. Od začátku měl asi větší hmotné problémy, než přítel Zikmund. Oba byli režimem víc a víc pronásledováni. I reportáž z cesty do SSSR odevzdaná soudruhům do Prahy jim hodně přitížila, protože popisovala to, co skutečně viděli. Vyšla tiskem po roce 1990, vlastně byla upřímným varováním pro společenský vývoj u nás. Ve stejném roce jako paní Hana, zemřela na rakovinu i spřízněná sousedka z levého okraje žleba, paní Jiřina.
Vyprávění jsem začínala o tom, jak byla zprovozněna cesta tvořící ulici Zátiší. Byla vždy štěrková a protože město si odvyklo povrchově neupravené cesty válcovat, byla hůře sjízdná a to až tak, že jeden řidič si při cestě k nám urval výfuk. Když v roce 2002 našlo město peníze na investici, zjistilo se, že zde není ani nalezitelný štět. Pomáhalo nám to ale při chůzi v zimě, protože po hrbolech vám tak snadnou nohy na náledí neujedou. Tato cesta nám ale stejně ještě připraví překvapení. Stačilo by, kdyby Gerbecovi dědicové svůj pozemek přeměřili. Už v první zatáčce by zjistili, že jim asfaltka leze na pozemek. Cestáři totiž měli v roce 2002 projekt, který vyžadoval šířku podle norem, kterou ale původní cesta před opravou určitě před první zatáčkou neměla. Tak přisypali zeminu na srovnání terénu a cestě dali předepsanou minimální šířku.
M.V.
Buďte první kdo přidá komentář